Pár slov
Když se řekne pohyb, často se nám vybaví nějaká definice z hodin fyziky. Většinou jde o popis děje, kdy hmotné těleso mechanicky mění svou polohu vzhledem k jiným tělesům. U člověka však s tímto pojetím nevystačíme. Proto používám výstižnější pojem – pohybové chování.
Lidské tělo a lidskou mysl si jednoduše představuji jako vodu se šťávou v jedné společné nádobě. Člověka pak jako barevnou tekutinu, ve které se v podstatě smývají rozdíly mezi oběma složkami. Stane-li se něco s vodou, okamžitě reaguje i šťáva a naopak. Pokud na tuto jednotu nezapomeneme, máme v terapii k dispozici velmi široké možnosti. Můžeme zřetelněji vnímat řešení akutních i chronických fyzických a psychických obtíží, která se nám nabízejí.
Během více jak dvacetileté praxe jsem nabyl přesvědčení, že tělo ani mysl vlastně žádnou terapii nepotřebují, že přirozeně fungují dokonale. Pokud tomu tak není, je třeba zapátrat, co optimální funkci brání. V tomto smyslu probíhá i terapie.
Její podstatou je především poskytnout tělu a mysli přirozené podmínky, aby mohl léčebný proces proběhnout. Samozřejmostí je využívání mobilizačních technik, které se mi v praxi osvědčily, zejména u akutních stavů.
Terapii chápu jako vzájemnou spolupráci dvou lidí. Její značná část je věnována pěstování celkového klidu, nejen pacientova, ale i terapeutova. Celkový klid, uvědomování si a změnu směru pozornosti považuji za nezbytné podmínky pro uzdravení. Hluboký klid nechápu jako setrvání v hluboké nečinnosti. Je to pro mě to, co můžeme nazvat čistou nebo prázdnou myslí, myslí zbavenou všech zatěžujících myšlenek a témat, které mohou tělu bránit v přirozeně dokonalé funkci.
U složitějších případů shledávám za velmi důležité podíl rodinných příslušníků a blízkých přátel pacienta na terapii. Jejich naladění se na léčebný proces bývá často rozhodující, zejména u dětí. Jinak to snad v našem společném životním prostoru ani být nemůže.
V případě potřeby lze uskutečnit návštěvu v domácím prostředí.
